Lamoviny

Tohle je povídka, kterou jsme měli za úkol napsat do ITB. Je to napodobenina starých kronik. Doufám, že se vám bude líbit Chtěl bych vám vyprávět tuto zajímavou událost, která se stala v Austrálii ( edit od Báry: v roce 1425 ještě v Austrálii nebyli angličané, ale dělejme že tam byli) a potvrdila tak moc boha, syna a ducha svatého. Sedlák Wembley byl za mlada velmi švarný hoch, a tak si ledajaká na něj myslívala. On si však vzal Anne Herringronovou, dceru sedláka Herringa. Žili spolu šťastně na vlastním hospodářství až do roku 1423 kdy na nás hříšné lidstvo bůh seslal pohromu. Dva týdny byla černá obloha, dva týdny pršelo. Lijáky spláchly všechnu úrodu, ba i některému krávy pomřely. Wembley nezvládal nosit takovou tíhu na svých ramenou, inu zašel do vsi do hostince pobavit se s přáteli. Chodil tam den co den, až mu pálenka zakalila mysl a zbláznil se. Bil svou ženu, ba i děti a jeho mysl chátrala a chátrala. Anne Wembleyová to však statečně snášela, i když neměla s dětmi co do pusy pro

Všechny články, pojednávající o tématu pandemie jsou napsány z vědeckého pohledu. Proto jsem se rozhodla napsat tento, ve kterém se chci zaměřit nejen na vědeckou tvář covidu, ale i na jeho psychický dopad. Možná bychom měli přestat jen sledovat statistiky a počítat čísla nově nakažených, a spíše se zamyslet nad tím, co můžeme udělat my jako lidé, ať už jsme doma, nebo kdekoli jinde.Ve světě se teď děje něco velkého. Myslím, že všichni víte, o čem mluvím. Je to neuvěřitelné, ale zároveň dost děsivé, vzhledem k tomu, jak moc lidí a zemí už to postihlo. Je to prakticky jediné téma, o kterém se teď mluví. Většina konverzací vypadá asi takhle: “Tak co, jak to jde? Je rodina v pořádku?” “Já vím, je to šílený, koho by to napadlo?” nebo “Tak co, jak se vyrovnáváš s krizí?” A dokonce i ve zprávách: “Dobrý den, vítejte u dnešních zpráv. Případy koronavirové nákazy stále stoupají, jen za dnešek je jich…” “Zdravím vás, vítejte u dnešních zpráv. Podle nejnovějších výzkumů se virus udrží až 24 hodi

Drazí milí, slyšeli jste už někdy nějakou divnou hlášku jako například: ,,Copak jmelí? Ale jmelí!‘‘nebo,,Musí to bét Maryšo?‘‘ Taky jste si říkali: ,,Co je to za kravinu?‘‘ Musím se přiznat, že já si to říkal taky. Právě za vznikem těchto hlášek a spousty dalších, stojí slavný český rodák Jára Cimrman, respektive divadelní sbor divadla Járy Cimrmana. Tento divadelní sbor funguje již dlouhá léta, a to už od roku 1966, kdy s nápadem založit takovéto divadlo přišel Jiří Šebánek a seznámil s ním Zdeňka Svěráka, Miloně Čepelku a Ladislava Smoljaka. Od roku 1992 pak funguje Žižkovské divadlo Járy Cimrmana. Toto divadlo má na repertoáru 14 divadelních her. Základ těchto divadelních her tvoří komické divadelní hry a přednášky o životě a dílech Járy Cimrmana. Každé představení se skládá z přednášky a následně divadelní hry, prezentované jako zrekonstruovanou hru podle scénáře napsaného samotným Járou Cimrmanem. Toto divadlo je také pozoruhodné tím, že až na výjimky, v něm hrají amatérští herci.