Přeskočit na hlavní obsah

Vliv covidu-19 na psychiku

Všechny články, pojednávající o tématu pandemie jsou napsány z vědeckého pohledu. Proto jsem se rozhodla napsat tento, ve kterém se chci zaměřit nejen na vědeckou tvář covidu, ale i na jeho psychický dopad. Možná bychom měli přestat jen sledovat statistiky a počítat čísla nově nakažených, a spíše se zamyslet nad tím, co můžeme udělat my jako lidé, ať už jsme doma, nebo kdekoli jinde.Ve světě se teď děje něco velkého. Myslím, že všichni víte, o čem mluvím. Je to neuvěřitelné, ale zároveň dost děsivé, vzhledem k tomu, jak moc lidí a zemí už to postihlo.

Je to prakticky jediné téma, o kterém se teď mluví. Většina konverzací vypadá asi takhle:
“Tak co, jak to jde? Je rodina v pořádku?” “Já vím, je to šílený, koho by to napadlo?” nebo “Tak co, jak se vyrovnáváš s krizí?” A dokonce i ve zprávách: “Dobrý den, vítejte u dnešních zpráv. Případy koronavirové nákazy stále stoupají, jen za dnešek je jich…” “Zdravím vás, vítejte u dnešních zpráv. Podle nejnovějších výzkumů se virus udrží až 24 hodin na kartonu a a až 4 hodiny na papírových bankovkách.” když si řeknete, že aspoň na dětských kanálech by mohlo být něco jiného, přetočíte na ně, a: “Tak děti, nezapomeňte si mýt ruce a nesahejte si na obličej, abyste se před koronavirem ochránily.” No, teď máte toho viru nejspíš plnou hlavu, což je naprosto pochopitelné.

Některé státy se opět zavírají do karantény, i když ne tak masivně, jako na jaře.. Problémem je, že toho o koronaviru víme asi tolik, jako ví batole o kvantové fyzice. Čili téměř nic. Já ovšem věřím, že se každým den blížíme k rozlousknutí tohoto podivného případu. Co je ale děsivé, nemoc se může šířit i v případě, že člověk nemá žádné symptomy. Proto musíme u nás v Česku nosit roušky a nikdo tu přesně neví, kdy karanténa skončí a otevřou se školy.

Lidí, kteří mohou pracovat na vakcíně není zase tolik. Takže co můžeme udělat my? Podle mě je největší problém, že lidé jsou bezohlední. Neříkám, že zrovna vy, ale může to být vlastně kdokoli. Podle mého názoru lidé, kteří bojkotují pravidla mají svobodnou vůli, je to jejich rozhodnutí, jestli se chtějí nakazit nebo spíš jestli jim na tom záleží. Není to naše rozhodnutí, a proto si myslím, že lidé, kteří se opravdu pravidla dodržují by kvůli tomu neměli trpět. Protože když nechráníme sebe, je tu šance, že covid šíříme mezi starší lidi, těhotné ženy, a obecně lidi, kteří se snaží chránit sebe a své rodiny, ale do obchodu prostě musí, protože bez jídla to nejde. Většině lidí se tohle všechno zdá úplně jasné, ale stále jsou tu tací, kteří to považují jen za “horší chřipku” a to je právě jeden z důvodů, proč se to tak šíří.

Také si myslím, že někteří lidé jsou přesvědčeni o tom, že covid - 19 už prodělali, čili už se nemusí chránit, ale to tak vůbec nemusí být.

Každopádně se nestresujte, buďte v klidu a šťastní a zůstaňte v kontaktu s rodinou, ať už fyzicky, nebo virtuálně. Podle mě je tohle skvělá příležitost, jak zůstat v kontaktu. Třeba já si teď konečně povídám se svými kamarády v Americe a nejen s nimi, ale i s rodinou. Takže pamatujte, jediné, čeho bychom se měli bát, je strach sám. Připomínejte si to, a budete šťastnější. Můžete si také najít nové koníčky, kterým se budete věnovat a které vás rozveselí. Já si třeba moc ráda hledám motivační citáty, každý den si najdu jeden, na který se pak celý den soustředím, a většinou ho pošlu i svým příbuzným. Nebo můžete zkusit třeba meditovat, nebo dělat jógu, jako já.
Zkrátka buďte negativní na covid, a pozitivní na život!

Poznámka: Samozřejmě jsem slyšela mnoho různých názorů, ale nešla jsem jen za tím, co si myslí moji přátelé a rodina. Rozhodovala jsem se velmi pečlivě, čemu budu věřit a čemu ne.

Napsala: Ema stroudová, Přeložila: Lea Martásková

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Potřeštěné zvyky starých římanů

  Staré národy měly spoustu divných zvyků a Římané nebyli výjimkou. V tomhle článku se dozvíte, jak plánovali své bitvy za pomoci kuřat, které nechutné pověry se táhly Římem a jak se jmenovala Římská bohyně pantů od dveří. Čeho byl Robigus bůh? Římané měli kupu bohů. Od nějakých nudných, jako například Zeus, to byl bůh blesků, to přece každý ví, až po jiné, mnohem lepší. Robigus, to byl bůh plísní. Taková Cordea je zase bohyně pantů od dveří. Za zmínku rozhodně stojí taky Cloacina - bohyně stoky! Či Nundina - bohyně dětí starých devět dní, Trivia, bohyně křižovatek… Ale úplně nejlepší byla Furrina! Římané si jí vymysleli, ale potom zapomněli čeho je vlastně bohyně, a tak se stala bohyní všeho. Podivné Augurské věštění Augurské věštby, to byla Římská metoda při věštění budoucnosti. Římané do ní byli tak zbláznění, že si svoje věštecké nádobíčko tahali všude. Schválně, jestli by taková věštba fungovala lépe než dnešní předpověď počasí?  K Augurské věštbě potřebujete pár svěcených kuřat

Generace a jejich rozdíly

Nejprve si musíme ujasnit, co je to generace. Generace je velká skupina lidí ve společnosti, kteří jsou  přibližně stejně staří. Například naši milovaní dědečci, babičky a všichni další podobně staří lidé, patří  pravděpodobně do stejné generace, a to do generace ve společnosti téměř nejstarší. A my, všechny  děti, patříme také do stejné generace (do vlastní generace, ne do té starouškovské), generace v naší  společnosti zatím nejmladší. Členy stejné generace můžeme nazývat vrstevníky. V tomto článku  pracujeme se třemi generacemi, s dětmi, rodiči a prarodiči.  Poněvadž různé generace jsou jinak staré a žily trochu v jiné době, tudíž si utvořily poněkud jiný  názor, dochází mezi nimi občas k rozepřím, které od sebe můžou generace oddálit. Každá generace  má však své specifické místo ve společnosti, a proto je důležité, aby se generace navzájem uznávaly a  měly k sobě úctu.  Neshody a nešvary mezi generacemi nejčastěji nastávají, když mladí lidé  dospívají a tvoří si svůj vlastní názor

Dušičky, či Halloween.

  Dýně, svíčky, kostýmy a mrtví. Říká vám to něco? Těmito slovy by se dal ve zkratce shrnout pro většinu zemí tradiční svátek, který se slaví koncem října nebo začátkem listopadu.  Tento svátek vychází z keltského Samhainu, kdy se prý stírala hranice mezi světem živých a říší mrtvých. Teď má pro něj každá kultura jiný název a jiné zvyky, tak se na ně pojďme podívat. Dušičky Začneme u České republiky. Naše Dušičky se slaví druhého listopadu, a nemají moc velkou tradici, většina lidí si prostě vyřeže dýni, nebo zapálí pár svíček. Někteří chodí na hřbitov, aby si promluvili se svými příbuznými, kteří už nejsou mezi živými, a někdo se zase převléká do různých strašidelných kostýmů.   Halloween Narozdíl od Česka slaví v Americe Halloween snad opravdu všichni. Téměř všechny domy v ulici mají pěknou halloweenskou výzdobu a téměř všichni jejich obyvatelé, hlavně děti, mají pěkné halloweenské kostýmy a chodí koledovat. V různých maskách chodí od dveří ke dveřím, zazvoní a vykřiknou: “trick or t